Memento desátého června

Marek Řezanka

Desátý červen nese pachuť smrti.

Horákův statek sbalen do matrací

přihlížel střelbě, která život drtí.

Štemberka, farář, rovněž vykrvácí.

Benzínem páchly kostel a i fara.

Zazněla střelba – krutá, neúprosná.

Vzpomínka děsu není nikdy stará.

Namísto domu k nebi pne se sosna.

Andílci – děti – osmaosmdesát.

Alej je prázdná – do kamene tesat

jména všech padlých nejspíš chtělo by.

Lidice – to je symbol zkázy, krve.

Je třeba říkat po tisící prvé,

že je čas přestat kráčet přes hroby…

Namluveno: .

Plamínek pro lidické děti

Marek Řezanka

Na děti myslím, jež odešly v chvatu,

na ztrátu, na žal, na nelidskou zvůli.

Na alej křídel, kde se svatí zuli,

na bolest matek, na nesmírnou ztrátu.

Zapálím svíčku – plamen neskomírá.

Nacismus, to je požár v plné síle.

Útlak a zrůdnost, kdy je všechno shnilé

a hlavou dolů – jak u netopýra.

Vzpomenu tiše na křivdy, jež křičí.

Na propagandu, již je vidět v chtíči.

Na to, jak málo stačí ke zkáze.

Vzpomenu tiše na lidické děti,

a na ty, jejichž fotky neobletí

svět, v němž je běžné rakve přecházet…

Namluveno: .

K Lidicím mlčí…

Marek Řezanka

Desátý červen, dvaačtyřicátý:

Popravčí četě Harald Wiesmann velí.

Jacobi, Rostock, Geschke – známe katy.

Marwedel, Leimer rozkážou, ať střelí,

a také Thomsen – ať je ten tým celý.

Na dvě stě lidí na zahradě padne.

Vraždili děti – zábrany? Ne, žádné.

Kdo nám dnes o tom něco více sdělí?

Cenzura opět pevnou rukou vládne.

K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

„Ká Há“ Frank – netvor se zločiny spjatý,

sleduje s klidem, jak rodiny dělí.

Šestnáctý červen značí další ztráty.

Dvacet šest lidí čeká na ortely.

V Kobylisích pak poradí si s těly.

Vraždění bylo totiž zrůdně snadné,

pamětník mizí, povědomí chřadne,

ve školách cosi zmínit opomněli.

Z médií zazní dvě tři zmínky chladné.

K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

Ravensbrück, tábor, připraven byl na ty

ženy, jimž děti stvůry sebrat směly.

V Kulmhofu plakal nejspíš mnohý svatý,

lidické děti do plynu šly z cely.

Dnes by se mrtví v hrobech obraceli.

Vrahům se klaní krysy – stoka smrádne,

kde chybí znalost, bují mýty vadné.

Zbytečně, doufám, lidé nezemřeli.

Vzpomeňme hrůzu – nikdy nezapadne.

K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.

Snad nás vše smazat ani nenapadne.

To, co se stalo, bylo mimořádné.

Eliminovat paměť by nám chtěli.

Skrýt, zapomenout. Nastane noc za dne?

K Lidicím mlčí lidé vyhořelí…

Namluveno: .

  

Dne 10. června si připomínáme vyhlazení Lidic. Výročí, jež by mělo být mementem.

 Obec, která pulsovala každodenním životem, byla ráz naráz zničena a její obyvatelé byli brutálně povražděni. Mnozí byli zastřeleni ihned, další převezeni do koncentračního tábora.

 Nejhorší jsou potom dětské oběti.

 Lidice jsou symbolem krutosti, zvůle, zvrácenosti a celkové nelidskosti a tyranie.

 Aby byla děsivost celého masakru podtržena, připomeňme si, že k pohřbení zavražděných obyvatel byli z Terezína povolaní zmučení Židé, kteří vykopali hrob a uložili do něj zavražděné. Patrně si nedokážeme představit, co tito lidé cítili a jaké to pro ně bylo.

 Měli bychom dělat vše pro to, aby podobné krutosti nebyli na světě možné – a to nikde. A postavit se komukoli, kdo obdobný teror podporuje či ho dokonce sám páchá.

 Bohužel, Evropa i USA se od roku 2014 tvářily, že na Donbase se nic neděje. Že tam neprobíhá nesmyslná občanská válka, kterou je třeba co nejdříve ukončit a donutit ukrajinský režim složit zbraně.

 Nebyl zde žádný tlak na dodržování Minských dohod. A civilní oběti, včetně těch dětských, narůstaly spolu s bezmocí a vztekem tamního obyvatelstva.

 Západ bohužel prokázal, že dokáže být k projevům nacismu a fašismu slepý. Nikde neměly fašistické kruhy během druhé světové války takové zastání jako v USA (což je například skvěle popsáno v románech Uptona Sinclaira). Nezapomínejme rovněž, že to byl právě Západ, kdo stál neochvějně v občanské válce ve španělsku po boku generála Franca.

 Den desátého června ovšem není jenom výročím lidického masakru. V roce 1944 zmasakrovaly německé jednotky Waffen SS v Oradour–sur–.Glane ve Francii 642 civilistů včetně žen a dětí a vesnici vypálili.

 V roce 1999 pak byla k tomuto datu ukončena tzv. Operace Spojenecká síla, která vedla k neomluvitelným masakrům srbského civilního obyvatelstva – a proti které se nikdo nepostavil ani ekonomickými sankcemi, natož vojensky.

 Nebagatelizujeme zločiny, které, jsou–li netrestány, vedou k nekončící spirále nenávisti a násilí. Nechovejme se pokrytecky, kdy na hrobech jedněch obětí pláčeme až teatrálně – a jiným ani nezapálíme svíčku, jako by se nic nestalo.

 Usilujme o jednotná pravidla pro všechny. O svět multipolární, v němž nemůže jeden aktér dominovat, ale kde se všichni významní hráči drží vzájemně pod krkem. Takový svět je totiž z logiky věci bezpečnější. Zvyšuje naději, že nebudeme svědky nových Lidic a nových „humanitárně motivovaných vojenských operací“.