Memento desátého června
Marek Řezanka
Desátý červen nese pachuť smrti.
Horákův statek sbalen do matrací
přihlížel střelbě, která život drtí.
Štemberka, farář, rovněž vykrvácí.
Benzínem páchly kostel a i fara.
Zazněla střelba – krutá, neúprosná.
Vzpomínka děsu není nikdy stará.
Namísto domu k nebi pne se sosna.
Andílci – děti – osmaosmdesát.
Alej je prázdná – do kamene tesat
jména všech padlých nejspíš chtělo by.
Lidice – to je symbol zkázy, krve.
Je třeba říkat po tisící prvé,
že je čas přestat kráčet přes hroby…
Namluveno: .
Plamínek pro lidické děti
Marek Řezanka
Na děti myslím, jež odešly v chvatu,
na ztrátu, na žal, na nelidskou zvůli.
Na alej křídel, kde se svatí zuli,
na bolest matek, na nesmírnou ztrátu.
Zapálím svíčku – plamen neskomírá.
Nacismus, to je požár v plné síle.
Útlak a zrůdnost, kdy je všechno shnilé
a hlavou dolů – jak u netopýra.
Vzpomenu tiše na křivdy, jež křičí.
Na propagandu, již je vidět v chtíči.
Na to, jak málo stačí ke zkáze.
Vzpomenu tiše na lidické děti,
a na ty, jejichž fotky neobletí
svět, v němž je běžné rakve přecházet…
Namluveno: .
K Lidicím mlčí…
Marek Řezanka
Desátý červen, dvaačtyřicátý:
Popravčí četě Harald Wiesmann velí.
Jacobi, Rostock, Geschke – známe katy.
Marwedel, Leimer rozkážou, ať střelí,
a také Thomsen – ať je ten tým celý.
Na dvě stě lidí na zahradě padne.
Vraždili děti – zábrany? Ne, žádné.
Kdo nám dnes o tom něco více sdělí?
Cenzura opět pevnou rukou vládne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
„Ká Há“ Frank – netvor se zločiny spjatý,
sleduje s klidem, jak rodiny dělí.
Šestnáctý červen značí další ztráty.
Dvacet šest lidí čeká na ortely.
V Kobylisích pak poradí si s těly.
Vraždění bylo totiž zrůdně snadné,
pamětník mizí, povědomí chřadne,
ve školách cosi zmínit opomněli.
Z médií zazní dvě tři zmínky chladné.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
Ravensbrück, tábor, připraven byl na ty
ženy, jimž děti stvůry sebrat směly.
V Kulmhofu plakal nejspíš mnohý svatý,
lidické děti do plynu šly z cely.
Dnes by se mrtví v hrobech obraceli.
Vrahům se klaní krysy – stoka smrádne,
kde chybí znalost, bují mýty vadné.
Zbytečně, doufám, lidé nezemřeli.
Vzpomeňme hrůzu – nikdy nezapadne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
Snad nás vše smazat ani nenapadne.
To, co se stalo, bylo mimořádné.
Eliminovat paměť by nám chtěli.
Skrýt, zapomenout. Nastane noc za dne?
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí…
Namluveno: .
Dne 10. června si připomínáme vyhlazení Lidic. Výročí, jež by mělo být mementem.
Obec, která pulsovala každodenním životem, byla ráz naráz zničena a její obyvatelé byli brutálně povražděni. Mnozí byli zastřeleni ihned, další převezeni do koncentračního tábora.
Nejhorší jsou potom dětské oběti.
Lidice jsou symbolem krutosti, zvůle, zvrácenosti a celkové nelidskosti a tyranie.
Aby byla děsivost celého masakru podtržena, připomeňme si, že k pohřbení zavražděných obyvatel byli z Terezína povolaní zmučení Židé, kteří vykopali hrob a uložili do něj zavražděné. Patrně si nedokážeme představit, co tito lidé cítili a jaké to pro ně bylo.
Měli bychom dělat vše pro to, aby podobné krutosti nebyli na světě možné – a to nikde. A postavit se komukoli, kdo obdobný teror podporuje či ho dokonce sám páchá.
Bohužel, Evropa i USA se od roku 2014 tvářily, že na Donbase se nic neděje. Že tam neprobíhá nesmyslná občanská válka, kterou je třeba co nejdříve ukončit a donutit ukrajinský režim složit zbraně.
Nebyl zde žádný tlak na dodržování Minských dohod. A civilní oběti, včetně těch dětských, narůstaly spolu s bezmocí a vztekem tamního obyvatelstva.
Západ bohužel prokázal, že dokáže být k projevům nacismu a fašismu slepý. Nikde neměly fašistické kruhy během druhé světové války takové zastání jako v USA (což je například skvěle popsáno v románech Uptona Sinclaira). Nezapomínejme rovněž, že to byl právě Západ, kdo stál neochvějně v občanské válce ve španělsku po boku generála Franca.
Den desátého června ovšem není jenom výročím lidického masakru. V roce 1944 zmasakrovaly německé jednotky Waffen SS v Oradour–sur–.Glane ve Francii 642 civilistů včetně žen a dětí a vesnici vypálili.
V roce 1999 pak byla k tomuto datu ukončena tzv. Operace Spojenecká síla, která vedla k neomluvitelným masakrům srbského civilního obyvatelstva – a proti které se nikdo nepostavil ani ekonomickými sankcemi, natož vojensky.
Nebagatelizujeme zločiny, které, jsou–li netrestány, vedou k nekončící spirále nenávisti a násilí. Nechovejme se pokrytecky, kdy na hrobech jedněch obětí pláčeme až teatrálně – a jiným ani nezapálíme svíčku, jako by se nic nestalo.
Usilujme o jednotná pravidla pro všechny. O svět multipolární, v němž nemůže jeden aktér dominovat, ale kde se všichni významní hráči drží vzájemně pod krkem. Takový svět je totiž z logiky věci bezpečnější. Zvyšuje naději, že nebudeme svědky nových Lidic a nových „humanitárně motivovaných vojenských operací“.
